Chaloupka u lesa

Za dvanáctero horami a šestero řekami, u lesa, kde uprostřed louky teče potok Ostružák, stojí dřevěná chaloupka. V té chaloupce se svými dvounožci bydlí malá, bílá, trojbarevně puntíkatá kočka Šnufinka a její kamarádi, chytrák kočka Borůvka s kožíškem pruhovaným, jaký nosí tygr, jenom o hodně tmavším a žlutý kocouří divočák, kterému říkají Pardík. Kočka Šnufinka je z nich nejmladší a nejmenší, zato však nejzvědavější a nejzlobivější, a každou chvíli vymyslí nějakou novou neplechu. Tyhle tři kočky se každý den vydávají na dlouhé průzkumné cesty po okolí. Ráno, když se nasnídají a pořádně si umyjí packy, čumáčky i kožíšky, zaškrabají na dveře, aby je dvounožci pustili na zahradu. Tam musí nejdřív všechno pořádně prohlédnout. Přes noc se totiž po zahradě pohybuje různá noční verbež. Na lov slimáků sem do bylinek chodí ježek Šramota, kolikrát tu pěkně našlape a poláme kytičky a občas z bodlinek upustí i nějakou blechu. Někdy se sem z nedalekého lesa přijde podívat kuna, ta nechává na kamenné cestičce svojí značku v podobě, kočky, honem si zacpěte čenichy, smradlavého kuního hovínka. Skoro každou noc si na lavičku u dveří chodí lehnout střapatě chlupatý rozcuchaný kocour ze sousední ulice, kterému pro

jeho divoký kukuč říkají Čert. Ten nejspíš do zahrady chodí šmírovat ježka, ale možná, že si tam taky dává rande s kunou, kdo ví. Každopádně po sobě pokaždé zanechává voňavou navštívenku, fousky se otře o rohový trám, aby ostatní kočky věděly, že tu byl. Jen jednou nechal vzkaz trochu delší, to když při své pravidelné noční pochůzce zahlédnul neznámého tvora s pruhovaným ocasem, bílým čumáčkem a velikými černými brýlemi. To tenkrát zapsal důkladně, jeho vzkaz byl cítit na sto honů ještě dlouho poté. Ale bylo to třeba, musel přece dát brýlatému cizinci na vědomí, že tady bydlí kočky, a že tu tedy nemá co

Borůvka, Šnufinka a Pardík

pohledávat. A taky musel ostatním nechat zprávu, aby si na něj dali pozor. Tak dlouho proto třepal zdviženým ocáskem, až popsal celou okenní tabulku. Druhý den ráno si kočky zprávu přečetly, no, vlastně spíš přečuchaly a hned nastal veliký poprask. Byl tu neznámý vetřelec! Neznámé zvíře s pruhovaným ocasem a černými brýlemi! Všechna zvířátka z okolí se sešla a dlouho přemýšlela, kdo by to mohl být. Až nakonec přišla, jako by ji to ani moc nezajímalo, sousedovic kočka Punčinka a naoko znuděně si vyslechla novou zprávu. Ona je Punčinka tak trochu nóbl, přistěhovala se sem se svými lidmi z velkého města, kde prý měla výhled na ty nejvyšší mrakodrapy, měla svého vlastního kadeřníka a snad i řidiče, ale, kočky podržte se, ona tam neměla vůbec žádnou zahradu, chodila jenom po kobercích a směla koukat jen z okna! Takže zatím moc ven nechodí, aby si nezacuchala dlouhé bílé chlupy na ocásku. Je tak trochu nafoukaná, ale taky docela zvědavá, tak se občas, když vytuší nějakou zajímavou příležitost, přijde podívat na plácek pod lískovým keřem, kde se ostatní zvířátka scházejí. No a toho dne jen tak ledabyle prohodila, že to nejspíš bude mýval, prý ho jednou viděla v televizi, a popis na něj seděl. Takže tedy i mýval chodí v noci do zahrady, další důvod, proč každé ráno udělat důkladnou kontrolu. Taková ranní prohlídka, to není jen tak,

je to dobře promyšlená akce, Šnufinka, Borůvka a Pardík se rozdělí a každý kontroluje jednu část zahrady, je třeba postupovat pomalu, zkoumat každou sebemenší změnu, všechno pořádně očuchat a přečíst vzkazy. Někdy taková kontrola trvá až do oběda, kdy se kočky většinou sejdou a povídají si o tom, co objevily nového. Borůvka, nejstarší a nejmazanější kočka si na kontrolu vybrala celou velkou terasu a nejbližší okolí domu. Má to svoje výhody, není to daleko, takže se moc nenaběhá, a taky si neurousá packy v trávě. Kromě toho má pořád dobrý přehled o tom, co se šustne uvnitř domu. Takové úplně nejdůležitější šustnutí

Mýval

bývá zvuk otevírané lednice, kde dost často bývá schovaná nějaká ta kočičí dobrota, takže je potřeba být neustále ve střehu. Kocour Pardík se vydává do živého plotu zkontrolovat hranice zahrady, přikrčí se a vklouzne pod nejspodnější větve. Pod prvním keřem pozlobí krtka tím, že mu zadupe nad hlavou, a dál se plíží podél celé zahrady a všechno očuchává. Někteří návštěvníci mají tu drzost se jen tak, jako by se nechumelilo, prosmeknout škvírou mezi větvemi keřů, ale i to Pardík rychle odhalí. Na druhém konci zahrady pokradmu pozoruje nešikovné sousedovic štěně, jak žvýká nohu od zahradního stolu. Pro jistotu na něj trochu zasyčí a prskne a štěně nadskočí a radostně vykvikne. Ťulpas malej, pomyslí si Pardík a pokračuje v obhlídce. Když je s kontrolou plotu spokojený, seběhne po schůdkách na dvorek, kde je dlažba z velikých černých kamenů, kterým se, kdovíproč, říká kočičí hlavy. Stojí tam auta a ta na sobě mají spoustu zajímavých čuchacích vzkazů z cest. Taky tam občas bývá pozdrav od kuny a někdy tu jsou cítit i stopy pošťákova psa Azora, který ráno, ještě za tmy, pomáhá roznášet noviny. Po obhlídce si Pardík zpravidla lehne na zídku mezi zahradou a dvorkem, odkud má ničím nerušený rozhled do okolí. Šnufinka jakožto nejmenší kočka má za úkol svah pod terasou. Tam se dostane tak, že se protáhne malou škvírou

pod trámem na konci terasy, celou jí podleze a dostane se do příkrého svahu u cesty. Tam prohlídne hromadu starých větví, pozdraví slepejše Brejlu, co bydlí v kamení pod borovicí a přeběhne na dolní zahrádku. Ta není velká, ale je na ni přístup ze dvorku a od sousedů, a tak se tam občas zatoulá i lecjaký cizinec. Všechno důkladně očenichá a prohlédne, a když je s kontrolou hotová, vleze do dřevníku mezi domem a zahradou, kde se rády nerušeně scházejí myši. To ovšem nemohou být myši zdejší, jsou nejspíš přespolní, a nebo na hlavu padlé, protože řekněte sami, která rozumná myš by hledala úkryt v zahradě, kde bydlí tři kočky!?

kočka Šnufinka

Jak Šnufinka potkala lišáka Plyšáka

Jednou se takhle po poledni kočka Šnufinka vydala na průzkum louky za chalupou. Bylo takové líné teplé odpoledne, sluníčko svítilo a teplý vítr jemňounce ševelil v korunách bříz. Všichni někde ve stínu odpočívali po vydatném obědě, ale Šnufinku lákalo množství motýlů a čmeláků poletujících na louce od jedné kopretiny ke druhé. Motýly a můry Šnufinka miluje, dokáže je pozorovat celé hodiny a občas je i pěkně prožene. Úplně vzadu na louce, kousek od hustého lesa má jedno svoje oblíbené místo, kde se louka mírně svažuje k potoku Ostružáku, a kde je potok právě tak široký, že se dá dobře přeskočit i bez rozeběhu. Ve vysoké trávě tam sedává vážka a navečer se tam třepotají pestrobarevné můry. Šnufinka si chtěla jenom trochu namočit pacičky pohodlně se uvelebit v mechu pod smrčky a počkat až sluníčko nebude tolik pálit. Jenže jí cestu zkřížili dva velikánští psi. Se štěkotem se předháněli, kdo první chytí hozený klacek, a naštěstí si Šnufinky ani nevšimli. Zběsilý úprk by byl to poslední, co by po dobrém obědě potřebovala. Musela tedy vymyslet, jak se k potoku dostane oklikou. Vydala se po kamenné cestě vedoucí do

sojka Vobejda

lesa a doufala, že tam nepotká nějaké další venčící se psisko. Odtud seběhla bukovým remízkem k malé bažině a opatrně, ťapinku po ťapince, našlapovala na spadané větve, aby se bezpečně dostala na druhou stranu. V jednu chvíli už měla namále, neopatrně šlápla a hrozilo, že po trouchnivém klacku sklouzne do bláta a celá se v něm vyválí. To by pro Šnufinku, čistotnou bílou kočičku bylo nemilé překvapení, zbytek odpoledne by si místo lenošení v mechu a číhání na můry musela pucovat kožíšek. "Musím být opatrná", pomyslela si, "to by mi ještě scházelo!" Už byla skoro na druhé straně bažiny, zrovna se rozhlížela, kam nejlépe přeskočit, trochu nešikovně všema čtyřma stála na malém zaobleném konci větve trčící z bláta. Ocásek měla natažený jako kormidlo, stačilo se odrazit a skočit. Když v tom jí nad hlavou z plných plic zakřičela sojka. "Vetřeléééc", křičela sojka co jí zobák stačil. "Všichni do úkrytů! Nebezpečný vetřeléc!" Šnufinka se lekla, že se jí naježil snad každý chlup v kožichu a ztratila rovnováhu, chvilku se kymácela sem, tam a ocáskem divoce mávala na všechny strany, jak se snažila srovnat a nabrat rovnováhu před skokem. Ale větev pod ní nebyla pevná, čím dál víc se nořila do bažiny, a tak jí nezbývalo, než zkusit štěstí. Silně se odrazila a nazdařbůh skočila co nejdál to jen šlo. Dopadla na přední tlapky a v listí udělala

několik kotrmelců. "Bláznivá sojko! Copak já jsem za vetřelce? Vždyť mě znáš, chodíš k nám do lísky na oříšky!" Ale sojka mezitím už dávno odletěla dál do lesa roznést zprávu o vetřelci. "Hlavně, že jsem neskončila v blátě", pomyslela si Šnufinka a rozhlédla se. Ujistila se, že její nešikovný manévr nikdo neviděl, a než se vydala na další cestu, rozpačitě si olízala přední packu. Od kraje bažiny to k potoku byl už jen kousíček. Seběhla do mechu na kraji smrkového lesíka, přikrčená pod dlouhými větvemi se pomalu plížila ke svému místu u potoka. Musela se nejdřív ujistit, že ti ufunění klackonosiči mezitím nedoběhli až na konec louky, o další leknutí už ten den opravdu nestála. Pomalu došla až k potoku, psi už byli ti tam, a tak se pohodlně usadila na polštář z mechu a čekala na můří podívanou. Vtom se kousek za ní v lese ozvalo odfrknutí a tlumený smích. Šnufinka vyskočila všema čtyřma do vzduchu a cestou se stihla ještě otočit, naježila se a to už před ní stál veliký oranžový kočkopes, nebo peskočka, nevoněl jako pes, spíš jako kočka ale vypadal víc jako pes se špičatým čumákem a hodně tlustým ocasem. Šnufinka sebrala všechnu odvahu a vybafla na něj, "Co mi tady plašíš můry!?" "Já, já tobě plaším můry?" ozval se na odpověď, "Copak to jsou tvoje můry, ty legrační puntíkatá kočko?" "No jako úplně moje nejsou, ale tady

to místo je moje můří pozorovatelna, chodím sem koukat na můry už pěkně dlouho!" odsekla Šnufinka, "ale tebe jsem tu ještě nikdy neviděla, co jseš zač?" "Tak abys věděla, já sem chodím číhat na můry každý večer a nejspíš mnohem dýl než ty, a tebe jsem tu ještě neviděl. Jednoho takového žlutého kocoura jsem tu občas vídal, ten byl podobný naší kočce Štrachočce, ale tebe ne, tebe bych si pamatoval." Šnufinka si cizince nedůvěřivě měřila pohledem. "Jsem lišák Plyšák, a bydlím támhle kousek za kopcem v lese, a čí jseš ty?" "Já, já jsem Šnufinka, kočka

lišák Plyšák

z chaloupky támhle pod loukou." "Takže lišák," pomyslela si Šnufinka, "na to jsem taky mohla přijít sama, kočkopes, jsem to ale popleta, kdyby mě tolik nepolekal, tak jsem to určitě poznala hned!" Lišák se usadil vedle Šnufinky a začenichal "Dobře voníš" povídá, Šnufinka se trochu lekla "Co má za lubem? Že on mě tady slupne jako malinu?!", pomyslela si, "Jak..., jak to myslíš?" "Nó, jak to říkám, voníš dobře, podobně jako voní ten žlutý kocour co sem občas taky chodí, ale mnohem líp, a úplně nachlup stejně jako voněli ti dvounožci, kteří mi sem v zimě nosili jídlo, když jsem měl zraněnou packu." "Tak tebe krmí dvounožci?" divila se Šnufinka. "Né, teď už dávno ne, ale měl jsem jednou v zimě nehodu, chytil jsem se do pytláckého oka a ošklivě jsem si zranil přední packu, tak jsem nemohl pořádně lovit a hlubokým sněhem jsem se brodil taky moc těžko. Měl jsem veliký hlad, packa byla v jednom ohni a venku mrzlo až praštělo, vypadalo to, že tu zimu nepřežiju. Naštěstí si mě všimli dva dvounožci a celou zimu až dlouho do jara mi každý večer nosili ohřátou masovou konzervu. Já na ně vždycky čekal schovaný na kraji lesa, moc jsem se těšil na večeři, ale nikdy jsem se jim raději zblízka neukazoval, dvounožců se moc bojím. Ti dva mi konzervu dávali přímo tady na ten mech pod smrčky, cítil jsem tuze dobře jejich vůni a řeknu ti, voněli úplně stejně dobře jako ty." "Nojo," řekla Šnufinka, "to

klidně mohli být moji dvounožci, pravda, Pardík mi vyprávěl, že se nějaký čas starali o zraněnou lišku, ale to já si nepamatuju, to jsem ještě byla moc malinká." "A ta Štrachočka? Kdo to je?" zeptala se Šnufinka, a tak Plyšák Šnufince vyprávěl o divoké lesní kočce Štrachočce, která bydlí taky kus za kopcem a je velmi plachá a skoro nikomu se neukazuje. Je veliká a silná a taky pěkně mazaná. Šnufinka tak dlouho naléhala, až z Plyšáka dostala úplně všechno, co jen o Štrachočce dokázal říct. Rozhodla se, že se za Štrachočkou vypraví, musí se jí přece zeptat, proč žije v lese a co tam celé dny dělá.

Masová konzerva

Informační borovice

Druhý den se Šnufinka hned po snídani a docela rychlé prohlídce zahrady, kterou nemohla jen tak bezdůvodně vynechat, vydala směrem k potoku. Dobře si nejdřív očuchala okolí, aby zase nenarazila na klackonoše, nebo jiné narušitele její výpravy. Vzduch byl čistý, tak mohla postupovat bez oklik rovnou podél potoka. Přeběhla louku, cestou jen tak z radosti, že zase svítí sluníčko, párkrát chňapla po čmelákovi, ale ten jí s hlubokým bzučením uletěl, došla až k místu, kde se louka svažuje k potoku a tam zahlídla vážku, jak sedí na stéblu trávy ostřice a něco si tiše mumlá. Přeskočila potok a vydala se dál do neznáma. Takhle daleko od domova zatím nikdy nebyla, našlapovala opatrně a s rozvahou, aby si dobře zapamatovala cestu zpátky. Zatím to bylo snadné, podél potoka pořád dál až k lesu na kopci. Tam podle Plyšáka mají být nějaké zvláštní vysoké stromy, borovice, které prý okamžitě pozná. Lesní zvířátka jim říkají "Informační borovice", prý proto, že si u nich vyměňují důležité vzkazy. Jak přesně to dělají si Šnufinka zatím neuměla představit, ale vzpomněla si, jak každé ráno čte vzkazy na rohovém trámu chaloupky, a tak usoudila, že informační borovice

budou fungovat podobně. Čím víc se blížila k lesu, tím byla tráva kolem potoka tmavší a kratší. Na teplém místě kousek od lesa se zastavila a na chvíli si lehla na sluníčko aby si odpočinula. Vybrala si na to fialový koberec rozkvetlé mateřídoušky a jak tam tak ležela a převalovala se ze strany na stranu, aby sluníčko mohlo nahřát každý kousek jejího kožíšku, celá se v té mateřídoušce navoněla. Když vstala a vydala se na cestu, viděla už za malou chvíli kousek od potoka dva veliké statné kmeny s kůrou čokoládově hnědou a celou popraskanou. A jako by tam už snad někdy byla, věděla hned, že to jsou ony. Informační borovice, o kterých jí vyprávěl lišák Plyšák. Došla až k borovicím, zvrátila hlavu a zadívala se až nahoru do jejich větví. Všude kolem to silně vonělo po sluníčku a pryskyřici, na zemi ležela spousta malých šišek, jaké doma mají na hraní. Jednu packou nabrala a odpálkovala ji směrem k potoku, ale nevydržela si hrát dlouho, víc ji lákaly nové neznámé vůně. Přiblížila se k jedné borovici a prozkoumala kůru u kořenů, byla celá poškrábaná a dobře voněla. Myslela si, že si vyčuchá vzkazy, které tam zanechalo nějaké lesní zvíře, ale ať se snažila sebevíc, žádnému vzkazu pořádně nerozuměla. Otřela tedy svoje fousky o kmen ze strany, kde žádný vzkaz nebyl a přemýšlela, co udělá dál. Jak tam tak seděla na sluníčku, na chvilku si

musela zdřímnout, ze spánku ji vytrhnul divý zvuk. Něco jako pssssssssssss -bum, a za chvíli zase, pssssssss-bum, vyskočila a zvědavě se rozhlížela. Pssssssss-bum, a na zem vedle ní přistál lískový oříšek, podívala se odkud přiletěl a v koruně borovice uviděla sedět malou drzou veverku. Veverka se rozkřikla "To je dost, myslela jsem, že ses tu uložila k zimnímu spánku!" Šnufinka se ohradila, "No, co, co, mám za sebou dlouhou cestu a tak trochu odpočívám. A co ty, že tu na návštěvy házíš oříšky,

veverka Chrunďaba

jak ti říkají?" Veverka skočila z větve na větev a povídá: "Já jsem Chrunďaba, mám to tu dneska na starost, hlídám vstup do lesa." "Aha", odpověděla Šnufinka a zeširoka zívla, "a před kým ten les hlídáš?" "Před nikým, jen tak, to jako aby se vědělo kdo se v lese zrovna potlouká, rozumíš? A zrovna teď jsem načapala tebe a musím o tobě napsat zprávu do místní knihy návštěv. Co jseš zač? Vypadáš jako kočka, ale máš moc divný kožíšek. Viděla jsem už hodně koček, ale ještě žádná nebyla bílá s puntíkama a s pruhovaným ocáskem jako ty. To je nějaký žertovný převlek?" "No dovol! Já ti dám žertovný převlek, to je můj pravý nefalšovaný kočičí kožíšek a jsem pyšná na každý puntík, který na něm mám!" ohradila se Šnufinka. "No mě připadá, jako by ses nemohla rozhodnout, jakou barvu kožíšku vlastně chceš mít." Vtom se opodál z křoví s rachotem a funěním vyřítila ježatá koule, Šnufinka se přikrčila ke kmenu borovice a koule se rozbalila a promluvila: "Tak to mě se ten puntíkatý kožíšek moc líbí." "Šramoto, kde ses vzal tak daleko od zahrady?" pomyslela si Šnufinka, ale to už ježek pokračoval: "Dovolte, abych se vám představil, vzácná návštěvo, ježek Cobydup jméno mé. A kdo jste vy a co vás k nám přivádí?" "Já jsem Šnufinka, z chaloupky dole pod loukou a jdu navštívit kočku Štrachočku. A nemusíte mi vykat, jsem ještě docela

malá kočka." odpověděla Šnufinka. "No ty aby ses sem nepřimotal, Cobydupe, vždycky když hlídám já, máš nejvíc co dělat tady dole, viď?" houkla Chrunďaba z větvoví. "Jasně", odpověděl ježek, "vždyť ty bys naši návštěvu ani patřičně nepřivítala!" "No zato ty hned puntíkatý kožíšek sem, puntíkatý kožíšek tam, ty jí ty puntíky snad závidíš!" dobírala si Chrunďaba ježka. "No určitě v něm nemá tolik blech jako ty!" řekl jí na to Cobydup. "Být tebou, prohlédnu se mezi pátou a šestou řadou bodlin, myslím,

ježek Cobydup

že tam máš celou bleší rodinku, tak se moc neposmívej!" hbitě odvětila veverka. Šnufinka jen kulila oči a koukala z jednoho na druhého, v tom najednou s hukotem na borovici přistála velikánská šiška. "Ááá, už se nám letadlo vrátilo", řekla Chrunďaba a Šnufinka se podivila, "Jaké letadlo? Já viděla jen velikou šišku." A tak Chrunďaba Šnufince vysvětlila, že velké šišky tady v lese slouží jako dopravní letadla, mají obrovskou sílu a pomocí vrtule ze semínek se pohybují tam, kam se kdo potřebuje dostat. Vymyslel to kdysi dávno moudrý choroš Chrudoš. Od té doby se zvířátka mohou rychle přesunovat na veliké vzdálenosti. To Šnufinku tuze zajímalo a hned chtěla vědět, kde bydlí moudrý choroš Chrudoš, aby se ho mohla pořádně vyptat na to, jak přesně ta šišková letadla vlastně fungují. Ježek Šnufince ještě vysvětlil, že chorošové jsou sice houby, které bydlí na stromech a pařezech, ale Chrudoš není úplně obyčejný choroš, je to choroš stěhovavý. Takže má svůj pařez, na kterém bydlí, ale je to pařez cestovní a choroš se s ním pohybuje podle potřeby po celém lese. "Naposledy jsem je viděl u lesní tůňky" řekl Cobydup, " tam se dostaneš podél potoka, nemůžeš to minout, potok tůňkou protéká." Šnufinka poděkovala za milé přivítání a vydala se na další cestu podél potoka. Rozběhla se tak rychle, že už ani neslyšela, že za ní Chrunďaba s Cobydupem

něco volali. Hopkala radostně podél vody až narazila na známé místo, kde se dá potok přeskočit, hupla na druhou stranu, a v tom si uvědomila, že to všechno asi docela popletla. Vždyť ona se podél potoka vydala špatným směrem, takhle se přece dostane domů, a ne k tůňce! Jenže se už skoro smrákalo a taky jí pomalu začínalo kručet v bříšku, a tak si řekla, že tu raději ještě chvíli bude číhat na můry a pak poběží domů na večeři. Taky musí všechny ty nové zážitky vyprávět Borůvce a Pardíkovi. A za cestovním pařezem a chorošem Chrudošem se může vypravit i zítra.

Sponzory této lesní knihy jsou čuchokomunikační společnosti:

Pachatel, Ou Čůch a Čuchotel